Před půl rokem jsem se dal na akvarel poté, co jsem zjistil,
jaké je vlastně akvarel nádherné medium. Ono se to moc nevystavuje, protože
starší věci jsou ohrožené blednutím, prostě ne všechny pigmenty dříve byly na té
úrovni světlostálosti jako dnes. Takže například aby člověk viděl Turnerův
akvarel, tak musí vytáhnout šuplík, a co by vytahoval šuplík, když nestačí
čumět na ty nádherné oleje. (Navíc Turner stejně maloval akvarelem, jako olejem,
že jo.) Když už jsme u toho, kdo jak maloval akvarelem, tak Edward Seago maloval akvarelem jako nikdo jiný.
Navíc se u nás moc o akvarely nezakopne. Na rozdíl od
Británie, Francie, Španělska. Prostě mně akvarel nic neříkal. No, abych pravdu
řekl, můj vztah k akvarelu byl přímo nenávistný. Což mělo kořeny v první
třídě. Jako každému i mně rodiče vybavili sadou vodovek, štětcem a kelímkem na
vodu a šlo se do školy. Jakože výtvarka je takový odpočinkový předmět. Ne ovšem
pro mě! Já měl malovat vodovkama?! Těma barvičkama z mateřské školy? Já už
přeci maloval temperama!!! Takže žádny odpočinkový předmět – pro mě ponižující
předmět!
Ale to nejhorší teprve přišlo. Soudružka učitelka rozdala
nažloutlé dřevité papíry, něco mezi toaletním hajzlpapírem a pijákem. A všichni
malovat domeček! Zvítězili ti, kteří to tam flákli a zvedli ruku, jakože
hotovo. Mně se při druhém tahu mokrým štětcem papír rozpadl, část se přilepila
na štětec a zbytek se změnil v beztvarou kaši. Kolegovi prvňáčkovi se
stalo to samé, ten na to ale vyzrál: papír sežral a zapil to vodou z vodovek.
Záviděl jsem mu jeho radikální řešení problému. Ovšem jenom do chvíle, kdy
stejně radikálně, a to pokousáním soudružky učitelky, řešil jiný problém.
Vzápětí byl převelen do zvláštní školy (kde z něj udělali docela
použitelného člověka… bez inkluze!). Tak jsem si řekl, že než do zvláštní
školy, tak raději budu předstírat, že vodovky jsou fajn. Nebyly. Taky se můj
výkres dostal na nástěnku během prvních pěti let základní školy jen jednou.
Totální frustrace... ovšem pastelky nebyly o moc lepší. Ale nejhorší byly voskovky...
Později jsem zjistil, že vodovky se vznešeně jmenují akvarel
a že to je velmi obtížná technika… což mi nikdo vykládat nemusel. Takže na víc
jak padesát let k ledu a totálně mimo zorné pole. Ještě tak kolorovaná
(pero)kresba, ale jinak ani náhodou. No, než jsem uviděl akvarely například
Davida Curtise. A jiných Britů (ta staletí nepřerušené tradice jsou u nich
vidět). Nebo co s nimi dovedou Číňani. A Japonci. A jak je to rozšířená
technika! O technické stránce – barvách, štětcích, paletách a papírech snad
později.
Takže v tom lítám.
Zima v Jizerských horách, akvarel, 28 x 38 cm
Nádraží v Podskalí, akvarel, 42 x 30 cm
