Marsiliana workshop

Pozdě odpoledne aneb nebe nad Toskánskem, olej na plátně, 40 x 50 cm

Podél řeky je val proti povodním, z něho jsme malovali. U řeky je spousta rybářů a pořád se krajem ozývá, jak nahazují. Většina rybářů je u řeky s celou rodinou, asi nejde ani tak o to rybaření jako spíš o to, jak strávit prima klidný den u řeky.

Vila u Marsiliany, olej na plátně, 30 x 40 cm

Pohled z hradeb Marsiliany na severozápad, olej na plátně, 30 x 40 cm

Přes den občas přeháňka a tohle je malováno až pozdě odpoledne a k večeru. V noci pak pořádný slejvák.

Pohled z Tenuta Marsiliana na sever, olej na plátně, 30 x 40 cm

Pohled z hradeb Tenuta Marsiliana směrem k Orbetellu, olej na plátně, 30 x 40 cm

Odpoledne, pohled k západu proti k moři se sklánějícímu sluníčku. Nic jednoduchého, když už pak sluníčko je skoro přímo za plátnem, to aby člověk ty barvy vyhmatával.

Pohled z prvního na druhé nádvoří Tenuta Marsiliana, olej na plátně, 25 x 30 cm

Tenuta Marsiliana když fouká scirocco, olej na plátně, 25 x 30 cm

Scirocco je docela depka, ale jinak fajn. Člověk se jen cítí tak nějak divně. Někdy ten vítr udělá zajímavé světlo, ale jsou to chvilky a namalovat se to nedá. Stejně by tomu nikdo nevěřil, možná vyfotit...

Tenuta Marsiliana, vchod do křídla, kde bydlí zaměstnanci, olej na plátně, 20 x 25 cm

Kanál, olej na plátně, 20 x 25 cm

Kanál se vlévá do řeky nedaleko jejího ústí do moře a pak se táhne paralelně vedle ní. V tomto místě jsme měli za zády malou pevnost zjevně barokního půdorysu, ale nějak divně přestavěnou. Chrání přístup na řeku z moře.

Zřícenina kostela z 11. století, olej na desce, 20 x 25 cm

Tak u téhle zříceniny jsem si nezapsal, komu byl kostel zasvěcen. Ale rozhodně to bylo jméno, které jsem v životě neslyšel. Někde to musím najít. Bydlí tam spousta ještěrek.

Řeka, olej na plátně, 25 x 30 cm

Tak nevím, jak se tahle řeka jmenuje. Na google mapě nemá název. Teče kolem Marsiliany a tohle je pár set metrů od ústí do moře. Na těch ostatních krajinách je to asi ta samá.

Tenuta Marsiliana, severní hradby, olej na plátně 20 x 25 cm

Tenuta Marsiliana, olej na plátně, 25 x 30 cm

Tak takhle vypadá Tenuta Mrasiliana od příjezdové silnice, před najetím do serpentin vedoucích k ní. Zámeček byl rekonstruován roku 1910, patří rodině Corsini.

Poznámka: Nadále nebudu rozlišovat plátno a plátno nalepené na HDF desce, prostě jen "plátno". Když napíšu "na desce", tak to bude znamenat šepsovaná deska. Jenom HDF deska nebo sololit bez plátna. Jo, a když plátno, tak jenom lněné. Bavlnu a syntetiku neberu.

Marsiliana a třikrát na stejné téma

Chystám se dát na blog krajiny malované v Toskánsku, ale chce to trochu uvést. Tyhle krajiny jsem namaloval na konci září během destidenního workshopu pořádaném Marce Dalessiem a Danielou Astone. Marcův blog sleduji, protože se mi jeho malování líbí a tak když dal napospas informaci, že pořádá workshop v Marsilianě, neváhal jsem. A stálo to za to. Marc i Daniela nejenom umí malovat, ale také umí učit. Krajina skvělá (no jo, Toskánsko), ubytování na zámku (Tenuta Marsiliana), společnost vybraná (převaha národnosti italské nad pěti dalšími národy, Čechů jeden a půl, já celej a Quido po mamince poloviční).

Důraz byla kladen na dvě věci: sight-size painting (podívejte se na Marcův blog, vysvětluje to jasně a stručně a je to skvělá technika) a values, nebo-li naše staré dobré české valéry... tedy pardon, francouzské valeurs. Jak se vlastně českými výrazy překládají (původně Munsellovy) value, chroma, hue...??? Valér, intenzita, odstín??? Tak nevím.

Malování dopoledne i odpoledne a když jeden den dopoledne pršelo, vystřihnul Marc za tři hoďky demo portrét a přitom vysvětlit zásady a u každého tahu štětce říct proč a jak. Za tři hodiny nádherná studie, jen zarámovat. Kdo umí, ten umí.

Daniela studovala na Florentské akademii, stejně jako Marc. Daniela jako Italka to má doma, Marc tam dorazil z USA. Akademie byla založena Američany, pak se jeden oddělil, založil ve Florencii další a pak tam přišli Rusové z Petrohradu, tak teď má Florencie ty akademie tři. Zpátky k Marcovi. Studoval dva roky biologii na Kalifornské univerzitě a pak přešel na malířství. Univerzitní výuka Marca v malířství spočívala v tom, že mu bylo řečeno, aby se vyjadřoval volně a bez zábran, byl revoluční a bořil tradice. Když zjistil, že to je podstata výuky a víc nic, našel si sám malíře, kteří umí malovat a učil se u nich. Pak vyrazil do Evropy a absolvoval Florentskou akademii.

Což mně připomnělo, jak jako o něco starší než desetiletý, jsa postižen touhou po malování, jsem se přihlásil do výtvarného kroužku při Domě pionýrů a mládeže v Praze 6. Dostali jsme výtvarné potřeby, pastelkami počínaje a konče přístupem k hlubotiskovému lisu. První námět byl dvůr JZD se zvířátky. Nahodil jsem perspektivu zdi kolem dvora a čekal, že mi učitel poradí s kompozicí. Neporadil. Sdělil mi, že se mám vyjadřovat bez zábran. Pak pochválil hnědou skvrnu vytvořenou mojí bezzábranovou sousedkou a řekl jí, že to je nádherný pes. Řekla, že to je kůň. Učitel se zkritizoval, že to hned nepoznal a jsa jat zoufalstvím, aby nepotlačil dívčin svobodný výtvarný rozlet připíchnul její čtvrtku na nástěnku jako vzorový výtvor. Příští týden už jsem na kroužek nepřišel.

No, do třetice všeho dobrého. Po návratu z Marsiliany jsem pln nadšení vyprávěl o workshopu a co jsem se tam všechno naučil mladé a mimořádně inteligentní dámě, které si velmi vážím. Dostala mě otázkou: A nemyslíš, že tyhle znalosti a schopnosti by mohli omezit spontánnost tvého výtvarného projevu? Teda to mě na chvíli zmátlo... Pak mě napadlo, že jedním z uměleckých oborů, ve kterém jsem neutrpěl naprosto žádné teoretické ani praktické školení či vzdělání je hudba. Tam bych se tedy mohl vyjadřovat zcela spontánně, bez svázanosti řemeslem a schopností ovládat techniku! A protože tahle moje dobrá přítelkyně je hudebně vzdělána a sama muziku provozuje na super úrovni, navrhnul jsem jí, že bych si tedy sednul k jejímu piánu a pustil se do toho, mohla by poslouchat. Řekla že jo... a když jí to došlo, strašně se vyděsila. Pochopila, že by šlo o uši, nervy i duševní zdraví. Takže jsme se nakonec shodli, že bez ovládnutí řemesla se člověk vyjádřit v daném oboru prostě nemůže. V opačném případě musí hrát jenom na náhodu nebo to teoreticky vokecat (to je dobrá technika, lidi se nechají zmystifikovat dost snadno). Je zajímavé, že u výtvarného umění to projde, v hudbě už moc ne. Tam to v horším případě končí fyzickým napadením naslouchajících, v lepším pak zařazením do Hvězdné pěchoty.

Což mi připomíná, že Marc i Daniela, kromě toho, že se nám intenzivně věnovali, denně sami malovali, aby nevypadli z formy. Marc kvůli tomu vstával denně v pět.

Tak příště už obrázky.

P.S. Stejně mě láká ta představa, že bych třískáním do piána vyjadřoval svoje rozhárané nitro... V zájmu lidstva: nepouštějte mě k piánu! Taky bych mohl zkusit balet...

Zillertalské Alpy - začátek září

Pohled z cesty z Frauenwand dolů do Hintertuxu, olej na desce/plátno, 20 x 25 cm

Tuxtal, olej na desce/plátno, 25 x 30cm

Za necelých šest hodin pohodlné jízdy z Prahy do Tuxu - konečně trochu času na Alpy. Počasí skvěle vyšlo a všude prázdno, turisti se asi odpařili s koncem srpna. Problém je samozřejmě s náměty, protože všechno je tak nádherné, až si člověk říká, že to bude vypadat blbě, když se to namaluje. Což je samozřejmě důsledek toho, že to správné umění je jenom hnusné nebo provokativní nebo tak intelektuální, že mu nerozumí ani sám tvůrce a musí mu ho vysvětlit kritik. Takhle se přeci zblbnout nedám, tak honem malovat! Další problém je rychlá změna počasí. Nejde to jinak, než malovat "proti" počasí, což znamená jednak rychle a jednak odhadnout, jak to bude vypadat hodinu po začátku malování. A pro jistotu fotku, kdyby se to nestihlo, začalo pršet nebo sněžit. Poslední problém jsou krávy. Působí depresi, protože jsou ve formě, namakané jak z fitka a když lezete po stezce, kde už si myslíte, že to začíná být na jištění, tak jich je najednou kolem celé stádo a klidně se pasou. Jak se tam dostaly a jak se tam udrží, to fakt nechápu. A na chlívech, co mají níž v údolích, mají navěšené medaile.